Jan Adam z Questenberka

Jan Adam z Questenberka či z Questenbergu (23. února 1678 Vídeň – 10. května 1752 Jaroměřice nad Rokytnou) byl moravský šlechtic a mecenáš barokního umění, majitel panství Jaroměřice nad Rokytnou a císařský úředník. V době vrcholného baroka první třetiny 18. století patřil mezi osvícené představitele šlechty na panstvích v Zemích Koruny české. Byl mecenášem a iniciátorem řady projektů v oblasti architektury, hudební a divadelní tvorby, znalcem malířství, sběratelem dobových hudebních nástrojů a naučných knih v širokém spektru svých zájmů.

Umělecká a mecenášská činnost Jana Adama z Questenberka je významnou součástí kulturního dědictví zanechaného Jaroměřicím nad Rokytnou. Jan Adam z Questenberka byl dlouholetým zaměstnavatelem hudebního skladatele, jaroměřického rodáka, Františka Antonína Míči. Jan Adam rovněž přestavěl jaroměřický zámek, zámecký park (včetně výstavby zahradního divadla) a chrám sv. Markéty. Na přestavbě zámku se mimo jiné známé umělce podílel rakouský architekt Johann Lucas von Hildebrandt.

Jan Adam pocházel ze starobylého rodu původem z kraje Mansfeld-Südharz v Sasko-Anhaltsku, patrně z původního hradu v blízkosti města Questenberg. Později se v roce 1470 uvádí tento patricijský rod v Kolíně nad Rýnem. Do Jaroměřic se rod Questenberků dostal poté, co původnímu majiteli jaroměřického panství Petru Rechenbergovi ze Želetic byl majetek v roce 1620 zkonfiskován pro účast na českém stavovském povstání. Panství pak císař Ferdinand II. v roce 1624 prodal za 50 000 zl. Gerhardovi z Questenberka (1580–1646), dědu Jana Adama z Questenberka. Podobně se součástí panství staly i obce Bohušice, Příštpo, Bečov nad Teplou, Javorná a panství Rapoltenkirchen (nyní lokalita v Rakousku).

Celé panství zdědil Gerhardův syn Jan Antonín z Questenberka (15. ledna 1633 – 14. října 1686), otec Jana Adama. Jan Antonín zejména v Jaroměřicích nad Rokytnou položil základy kulturního a hospodářského rozvoje po devastujícím období třicetileté války a rekatolizaci v habsburské monarchii. Na jaroměřickém předměstí Lhotě založil Loretánskou kapli s křížovou chodbou, dobudovanou v roce 1673, kde při první mši byl přítomen i císař Leopold I.. V roce 1675 byla při této kapli zahájena výstavba kláštera servitů.

Jan Antonín nechal přestavět jaroměřický zámek v honosné barokní sídlo, založil zde zámeckou knihovnu a ve starém chrámu sv. Markéty podporoval chrámovou hudbu a zpěv. Při říčce Rokytná (tehdy nazývané Jarmeritza) u kláštera servitů dal přistavět špitál. Manželkou Jana Antonína a matkou Jana Adama byla Marie Kateřina baronka Stadlová (narozená roku 1641).

Jan Adam se narodil ve středu 23. února 1678 ve Vídni. V době úmrtí otce Jana Antonína (27. února 1686) a zanedlouho i matky Marie Kateřiny (11. října 1686) bylo Janu Adamovi jen osm let, takže ke správě jaroměřického panství a dalšího majetku byl ustaven poručník v osobě jeho bratrance Leopolda hraběte z Lamberka (* 1654), diplomata v císařských službách.

Základy vzdělání získal Jan Adam ve Vídni v blízkostí císařského dvora, vysokoškolská studia absolvoval na právnické fakultě Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze disertací datovanou 28. ledna 1696. V duchu dobových zvyklostí mladých šlechticů cestoval v letech dospívání po evropských centrech vzdělání a kultury, takže poznal Vídeň, Haag, Paříž, Versailles i Londýn. Zřejmě ho nejvíce zaujal život, kultura a okázalost Francie, Paříže a zvláštně pak Versailles na dvoře krále Ludvíka XIV. Poznal tam nádherné dvorské slavnosti a pestrý společenský život šlechty, setkával se zde s významnými umělci, politiky i mecenáši umění. Jeho zájem upoutalo divadlo a hudba, zřejmě k tomu přispělo i jeho hudební nadání. To jej ovlivnilo na celý život v zájmu o rozvoj kulturního i náboženského dění na svém jaroměřickém panství. Teprve v roce 1699, kdy Jan Adam dosáhl věku 21 let a byl prohlášen zletilým, se ujal správy svého panství.

V roce 1702 byl císařem Leopoldem I. jmenován císařským radou, v roce 1723 pak tajným radou a císařským komořím Karla VI. Oženil se roku 1707 s Marií Antonii hraběnkou z Friedbergu a Scheeru a měl s ní šest dětí, dospělosti se však dožila jen dcera Marie Karolína.

Počáteční období působení Jana Adama jako vlastníka jaroměřického panství, které si zvolil za své trvalé sídlo, bylo spíše bouřlivé než tvůrčí, nicméně pokračoval v kulturním dědictví svého otce Jana Antonína. Zámecká knihovna, kterou podstatně rozšířil a jejíž dědický soupis se dochoval, obsahovala 4560 děl náboženských, historických, ale také spisů a návrhů pojednávajících o architektuře paláců a sakrálních staveb. Bohatá byla i jeho sbírka obrazů převážně s náboženskou tematikou a sbírka hudebních nástrojů. V období zhruba po roce 1715, kdy se všeobecně zlepšovaly hospodářské podmínky, se Jan Adam zaměřil na rekonstrukci jaroměřického zámku, výstavbu barokního zámeckého parku a začal se zabývat možnostmi přestavby starého chrámu sv. Markéty, který se po zničujícím požáru v roce 1631 opravoval již více než 50 let nákladem obce a farníků.

Svůj úřad u císařského dvora i pobyt ve Vídni ukončil Jan Adam v roce 1734, snad z důvodu vážné nemoci manželky Marie Antonie, zmiňují se i rozsáhlé zadlužení a spory s magistrátem města Vídně. Po smrti první manželky Marie Antonie hraběnky z Friedberka a Scheeru 26. listopadu 1736 se Jan Adam v roce 1738 znovu oženil s Marií Antonií Josefou Justinou (15. června 1708 – 14. ledna 1778), dcerou Maxmiliána Oldřicha z Kounic, majitele slavkovského panství. Děti se jim žádné nenarodily.

Jan Adam byl v roce 1735 jmenován předsedou císařských komisařů u Moravského zemského sněmu konaného v roce 1736, kde se staral o prosazování císařských finančních požadavků na Moravě. Odstěhoval se s rodinou do Brna. V roce 1736 ovdověl, v roce 1738 se podruhé oženil s Marií Antonií, dcerou svého přítele a zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Trápil ho chronický katar průdušek; po zápalu plic 10. května 1752 zemřel. Protože neměl mužského potomka, odkázal majetek druhorozenému synovi pozdějšího knížete a předního císařského ministra Václava Antonína z Kounic Dominiku Ondřejovi z Kounic (1740–1812). Ten převzal majetek Jana Adama z Questenberka po dosažení zletilosti v roce 1762. Z dalších majitelů jaroměřického panství již nikdo na bohaté kulturním dědictví Jana Adama z Questenberka nenavázal.

V období vrcholného baroka v první třetině 18. století byla výstavba monumentálních staveb nejen obrazem kultury a umění architektury, ale také věcí prestiže bohatých šlechtických rodů. Přestavbu jaroměřického zámku pojal Jan Adam velkoryse. Přizval k tomu tehdejší význačné znalce a umělce. Patřili k nim například vídeňský sochař Konrad Adolph von Albrecht, portrétisté Johan Gottfried Auerbach, Martin van Meytens a uznávaný portrétista Jan Kupecký. Patrně nejvýznamnějším umělcem, který se podílel na vzniku jaroměřického souboru staveb, byl architekt Johann Lucas von Hildebrandt, se kterým také spolupracoval zednický mistr Franz Jängl, doložený v Jaroměřicích nad Rokytnou v roce 1717. Výstavba chrámu sv. Markéty se pro soustavný nedostatek finančních prostředků, ale také mnohé změny v architektonickém členění, stavebních plánech a střídání stavebních mistrů, neustále prodlužovala. Jan Adam ve snaze dokončit stavbu chrámu požádal císaře Karla VI. 30. března 1734 o vložení fundační listiny k částce 4000 zlatých do zemských desk ve prospěch kláštera servitů. Stavba chrámu pak byla dokončena v roce 1737.

Kulturní život na jaroměřickém zámku za Jana Adama z Questenbergu byl bohatý. Za jeho otce Jana Antonína se v Jaroměřicích hudba provozovala pouze ve starých a skromných chrámových prostorech. Chrámový sbor byl tvořen kantory, jejich žáky, zpěváky a hudebníky z řad místních měšťanů, ale také panských lokajů a dalších vrchnostenských úředníků.

Jan Adam získal rozsáhlé vzdělání, zkušenosti z kulturního života v předních evropských centrech a získal také mnohé kontakty na tehdejší významné umělce, hudební skladatele a provozovatele hudebních děl na šlechtických sídlech po celé Evropě. Jeho vrstevníkem byl např. i Johann Sebastian Bach a má se za prokázané, že oba byli ve vzájemném kontaktu. Zájem Jana Adama o hudbu nebyl jen modní záležitostí, ale vášní a vnitřní potřebou; sám hudbu aktivně provozoval a na jaroměřickém panství rozvíjel.

Kapelníkem jeho hudebního souboru byl František Antonín Míča, syn jaroměřického varhaníka, který rovněž zastával post komorníka, jenž patřil k nejvyšším na Questenberkově dvoře. Až do své smrti byl hlavní postavou hudebního dění v okolí Jana Adama a jemu také věnoval některé ze svých skladeb, např. gratulační serenátu z roku 1734 Der glorreiche Nahmen Adami. Na jaroměřickém zámku vznikla kapela, kterou Jan Adam obsazoval především svými zámeckými služebníky a zčásti i místními měšťany. Na zámku se provozovala hudební díla a divadelní představení, převážně ve formě tehdejších oper a operet včetně baletních vsuvek, jejichž předlohy si Jan Adam nechal posílat z Vídně, ale také z mnoha italských měst (Benátky, Neapol, Parma, Lucca ad), z Německa, Francie, výjimečně také z Portugalska, Anglie a Malty. Ty se po Míčových úpravách a podle možností zámecké kapely také na zámku provozovaly. Na inscenacích zámeckého divadla se podíleli význační výtvarníci a divadelní architekti, jako byl Giuseppe Galli Bibiena.

Je též zaznamenáno účinkování Jana Adama v operním představení pořádaném ku příležitosti jmenin císaře (4. listopadu 1724) ve Vídni. Jan Adam dobře hrál na loutnu a mandolínu, zpíval, a k tomu složil i několik drobných skladeb, například loutnové tance menuet a rigaudon (francouzský barokní tanec). Je znám i jeho portrét s loutnou od malíře Jana Kupeckého. Obliba hudebních a divadelních představení vedla Jana Adama k rekonstrukci zámeckého divadla podle vzoru divadla v Holešově, kterou dokončil v roce 1739.

V současné době je obnovený exteriér a interiér jaroměřického zámku ve státní péči Národního památkového ústavu v Brně. Na hudební tradice, založené Janem Adamem z Questenberga, navázaly v Jaroměřicích nad Rokytnou každoročně od roku 1999 Mezinárodní hudební festivaly Petra Dvorského, které se konají v pečlivě udržovaném zámeckém parku. Občasná divadelní představení v areálu barokního parku navozují atmosféru vrcholného baroka za života Jana Adama z Questenberka.